Jak vypadá umírání na rakovinu? Pravda o bolesti, léčbě a posledních dnech

Už jste někdy viděli, jak někdo umírá na rakovinu? Ne na televizi, ne v knize, ale skutečně - v domě, v nemocnici, v posteli, kde se člověk už neumí sama vyvstat? To není to, co vám ukazují filmy. To není dramatický zápas s časem, ani slzy v záři západu. To je ticho. Je to ticho, které se naplní jen dechem, který se stává každou minutu delším. A v tom tichu se děje věci, o kterých se neříká.

Co se v těle děje, když rakovina postupuje?

Rakovina není jedna nemoc. Je to stovky různých onemocnění, která se liší podle toho, kde začaly, jak rychle rostou a jak reagují na léčbu. Ale když se blíží konec, mnohé z nich se podobají. Tělo se přestává držet. Játra už nečistí krev. Plicní tkáň se zhroutí, jako kdyby se v nich vypálil papír. Kosti se roztavují pod tlakem nádorů. Nádory nejen rostou - stávají se blokádami. Blokují trávení, blokují dýchání, blokují močení.

U mnoha lidí se objeví bolest. Ne každý, ale hodně. Někteří ji cítí jako těžký kámen na hrudi, jiní jako ostré bodnutí v zádech, když nádor tlačí na nervy. Někdo ji má v břiše, jako kdyby mu někdo vnořil horký nůž. A když se léky nestihnou s ní vypořádat, přichází palliativní péče. Nejsou to jen tablety. Je to někdo, kdo přijde, sedne si k posteli, dotkne se ruky a řekne: „Můžu vám pomoci?“

Co se děje s jídlem a pitím?

Když tělo přestává fungovat, přestává chtít jíst. To není „nechci“, to je „nemůžu“. Žaludek už neví, co s jídlem. Jídlo se nevstřebává. Vznikají nevolnosti, které neodstraní žádná léčba. Někteří lidé přestanou jíst úplně. Jiní berou jen trochu vody, nebo ledu. A to je v pořádku. Tělo se připravuje na odchod. Neříká: „Už jsem hladový.“ Říká: „Už nebudu potřebovat.“

Největší mýtus? Že se člověk „zahynne hladem“. To není pravda. Tělo se při konci přirozeně přepíná na režim šetření. Když už není potřeba energie na pohyb, na trávení, na myšlení - tělo to přestává dělat. A to není hlad. To je klid. Je to jako když se vypne počítač, který už nemá co dělat.

Dech se mění. A potom přijde ticho.

Dech je poslední věc, kterou člověk slyší. Začíná být nepravidelný. Dlouhé pauzy. Pak náhlý vdech. Pak zase pět vteřin nic. To se jmenuje Cheyne-Stokesův dech. Není to dýchání. Je to poslední třas těla, které se snaží fungovat. A pak - přestane.

Někdy se to stane během noci. Někdy v poledne, když se někdo dívá z okna. Někdy v tichosti, když je v místnosti jen jedna osoba, která drží ruku. A když se dech zastaví, nezůstane tam žádný křik. Nezůstane tam žádný úžas. Zůstane jen ticho. A v tom tichu se lidé, kteří zůstali, učí žít znovu.

Je to bolestné?

Ne vždy. Ale často ano. A to je důvod, proč se palliativní péče nezaměřuje jen na léky. Zaměřuje se na člověka. Na to, aby měl klid. Na to, aby nebyl sám. Na to, aby nebyl v strachu, že ho nikdo nevnímá.

V České republice je palliativní péče zdarma. Přijde k vám domů - lékař, sestra, psycholog. Přinesou léky, které uklidňují. Přinesou klid. Někdy jen to, že někdo sedne vedle vás a řekne: „Jsem tady.“ To je víc než tableta.

Největší bolest není fyzická. Je to pocit, že se někdo ztrácí. Že už neznáte svou matku, která vás kdysi objímala. Že otec už neví, kdo jste. Že přítelkyně, která vám smála oči, už neříká vaše jméno. To je ta bolest, kterou léky nedokážou utišit. A proto se v palliativní péči věnují i rodině. Proto se přichází k někomu domů - nejen proto, aby ho léčil, ale proto, aby ho nechal být člověkem.

Co se děje v hlavě?

Mozek se také připravuje na odchod. Někteří lidé začnou vidět věci, které nejsou tam. Známé osoby, které už dávno zemřely. Záře. Ticho, které je v pohodě. To není halucinace. To je mozek, který se přepíná. Když už nemá sílu na realitu, přepíná se na vzpomínky. Na lásku. Na světlo.

Někteří lidé se v posledních dnech stávají klidní. Mluví pomalu. Smějí se. Říkají: „Je to v pořádku.“ A to není popření. To je přijetí. Je to jako když se člověk vydá na cestu, kterou už zná. Nebojí se, protože ví, že tam, kam jde, už byl.

Co můžete udělat, když někdo umírá?

Nemusíte mít odpovědi. Nemusíte mluvit. Stačí být tam.

• Sedněte si k němu. Držte mu ruku. I když už neodpovídá.
• Pojďte mu přečíst dopis, který jste mu napsali, když jste byli mladí.
• Připravte mu kávu, i když ji nevypije. Věděl, že jste si na ni vzpomněli.
• Nechte ho spát. Nenechávejte ho vzbuzovat jen proto, že chcete s ním mluvit.
• Nechte ho mluvit, i když to nedává smysl. To je jeho jazyk.

Neříkejte: „Bude to v pořádku.“ Neříkejte: „Bohův plán.“ Řekněte: „Jsem tady.“

Je to hrozné? Ano. Ale není to bez hodnoty.

Umírání na rakovinu není něco, co byste chtěli popsat. Ale je to něco, co se děje. Každý den. V každém městě. V každé obci. V Liberci, v Ostravě, v Praze. V domě, kde je na zdi fotka z narozenin. V nemocnici, kde se sestra před spaním podívá na hodinky a řekne: „Ještě půl hodiny.“

Největší lži o umírání? Že to je „něco, co se děje jinde“. Že to je „příliš těžké“. Že to je „nevhodné“.

Pravda je jednoduchá: Umírání na rakovinu je přirozené. Není to porážka. Je to část života. A když se s tím setkáte, nejde o to, jak to zvládnete. Ale o to, jak ho necháte být. Jak ho nezakrýváte. Jak ho neodkládáte. Jak ho nezabíjíte tím, že se necháte vzdálit.

Kde najít pomoc?

Palliativní péče v Česku funguje. Je to systém, který přijde k vám domů. Nemusíte být v nemocnici. Nemusíte být v centru. Stačí, když se obrátíte na svého lékaře. Nebo na palliativní tým. Každá nemocnice má svůj tým. Každý region má své centrum. V Liberci je to na Fakultní nemocnici. V Brně na Masarykově. V Ostravě na FN Ostrava.

Nemusíte být „na konci“. Můžete se obrátit už tehdy, když bolest začíná být těžká. Když jídlo přestává být radostí. Když se vám zdá, že se to už nezvládá. To není dávání na věčnost. To je vytahování z nebezpečí.

Co se stane po smrti?

Největší otázka není: „Co se stane s tělem?“ Ale: „Co se stane s námi?“

Smrt neznamená konec. Znamená změnu. Změnu v domě. V rodině. V každém dnu, kdy se probudíte a nebudete mít koho zavolat. Změnu, když si připomenete, že jste se dříve báli, že to nebude stačit. A teď víte, že stačilo všechno - i to, co jste neřekli, i to, co jste neudělali, i to, co jste jen seděli a drželi ruku.

Umírání na rakovinu není něco, co se dá pochopit. Ale dá se přijmout. A když to přijmete, přestane být strašidlem. Stává se částí lásky. Částí toho, co zůstane, když už nebudete.